Vojta Hurych: Jsem lehce dojatelná plačka, na svatbách roním slzy

Na rozhovor s fotografem Vojtou Hurychem jsem se těšila. Pořádá totiž Festival svatebních fotografů a vůbec je to takový guru ve svatební reportážní fotografii. Přiznávám, jeho práce se ke mně dostala až celkem nedávno, ale to portfolio mě okamžitě dostalo. Mám ráda, když má fotograf nějaký svůj styl, rukopis, díky kterému jsou jeho fotky rozpoznatelné od ostatních. Ty Vojtovy to naprosto splňují – jsou plné emocí a obyčejných okamžiků, které jsou díky netradičnímu úhlu pohledu vlastně úplně neobyčejné. A někdy trochu odvážné…

Čtyřikrát jsi získal prestižní mezinárodní cenu pro svatební fotografy od Fearless Photographers. Přiblížíš, o co jde a co se tam hodnotí?

Fearless Photographers je jedna ze tří největších asociací sdružujících svatební fotografy z celého světa. Jejím posláním je ulehčit snoubencům nalézt pro ně ideálního fotografa. Pravidelně každé dva měsíce vyhlašují soutěž, v rámci které vybírájí kurátoři z řad veleúspěšných svatebních fotografů 100 nejlepších fotografií z až 10 000 přihlášených. Ty vybrané pak dostávají tzv. Fearless Awards. Myslím, že právě tato asociace, jak napovídá už její název, sdružuje opravdu odvážné fotografy, kteří se nebojí bourat zajeté koncepty svatební fotografie. Pro mě je velká čest být ve společnosti tak kreativních a inovativních autorů.

Tvoje portfolio je převážně černobílé, proč?

Pravda, dokumentární soubory mám černobílé. U těch mě většinou barva rozptyluje od podstatného, čímž je příběh. Teď ale třeba fotím dokument o českých sklárnách a ten bude určitě barevný. To prostředí si o to doslova říká.

U svatebních alb kombinuju barevné s černobílými fotkami podle toho, jak to cítím podle jakési amplitudy vyprávění. Například u gratulací je vždy jasná černobílá, tam jde jen a jen o emoce svatebčanů. Nechci zbytečně odvádět pozornost barvou. Naopak večer na párty je to zase hra barev, kde se mi pomyslná roztříštěnost zamlouvá. Novomanželům ale všechny fotky odevzdávám v obou barevných provedeních.

Kdybych ti ale měl jednoduše odpovědět proč černobílá, tak je to asi tím, že jsem barvocitný. Mám snížený barvocit na zelenou a červenou. Neznamená to, že bych neviděl barevně, jen ty barvy vidím jinak než 93 % populace. Můj děda byl dokonce kompletně barvoslepý. Byl to řidič z povolání a ujel víc než milion kilometrů bez nehody. Takže to není žádná výmluva, je to můj vnitřní svět.

Stane se ti, že třeba nevěsta trvá na nějakém záběru, který ti je proti srsti? Co bys za žádnou cenu nikdy, nikdy nevyfotil?

Stalo se mi to úplně na samotném začátku mé dráhy svatebního fotografa a bylo to (naštěstí) jen jednou. Vzpomínám si dokonce, že jsem chvilku před tím, než si nevěsta o takový záběr řekla, videomakerovi sebevědomě říkal, že takovou věc nikdy nikomu nevyfotím. Šlo o takzvanou labuť, kdy si nevěsta klekne do trávy, rozprostře si šaty a přičichne ke kytici. Vždycky mi to připomínalo spíš nevěstu, která zapadla do výkopu. Tehdy jsem se té nevěstě pokusil vysvětlit, že tohle je póza z raných devadesátek a tedy značně za zenitem. Vzala to, ale po předání fotek si rýpla, že to z mé strany nebylo profesionální. Od té doby, pokud po mě někdo chce něco, co je nějaká tuctovka, tak se to snažím o fous posunout. Třeba když nevěsta chtěla nafotit, jak něžně přivoní ke své kytici – vyfotil jsem to, ale zaostřil jsem na malou brož s fotkou zesnulé maminky, kterou na ní byla přivázaná. Z fotky, kterou má milión jiných nevěst, se rázem stala čistě osobní záležitost.

Takže těžko říci, co bych nikdy nevyfotil. Vždy jde o kombinaci okolností. Svatební fotograf je také jen služba, takže by se měl pokusit naplnit očekávání svých klientů. Proto mi přijde jako nejlepší řešení pokusit se zajistit, aby si mé služby vyhledávali takový klienti, kteří docení můj dokumentární styl zachycení jejich dne.

Některé fotky jsou už hodně odvážné, ale naprosto přirozené – zadky, prsa… Neodrazuje to některé stydlivější páry?

Odvážné jsou, protože to byly odvážné nevěsty. Vždy se ptám, jestli chtějí zachytit přípravy včetně oblékání. Pokud ne, naprosto to respektuju. Jsem taky stydlivý, i když se to možná nezdá.

Myslím, že dnešní doba je takříkajíc zpovykaná a někdy až hyperkorektní. Ještě před osmi lety by mě ani nenapadlo přemýšlet, jestli se někoho nedotknu tím, že zveřejním (se souhlasem samozřejmě) fotku, kde si nevěsta drží prsa, než si navlékne šaty. Dnes už je to jiné,  i podle některých komentářů pod těmito fotkami. Jsem moc rád, že se společnost snaží zatočit s šovinismem, ale nadruhou stranu všechny ty prsa a zadky na mých fotkách jsou nevěst, které na sebe byly hrdé. Prostě taková malá svatební oslava matky přírody, tak proč to neukázat.

Jaký je tvůj nejlepší a naopak nejhorší zážitek ze svateb?

Od narození naší Josefíny jsem lehce dojatelná plačka, takže poslední dva roky vlastně na každé svatbě uroním pár slziček. Je to hlavně z vděčnosti a pokory, že to, co fotím, jsem já sám měl a stále ještě mám. Lásku, rodinu a skvělé přátele.

A to nejhorší? Jednou mi nevěsta napsala, že lituje, že jsem byl jejich fotografem. Byl jsem z toho měsíc úplně odstřelený. Z 250 svateb se jedna nevyvedla. Na druhou stranu mi ale její ženich několikrát psal, že on spokojený byl. Vím, kde jsem se dopustil chyby a věřte mi, už to nikdy neudělám.

Čím si tě svatby obecně získaly?

Proč fotím svatby? Protože než jsem nafotil svou první svatbu, byl jsem hostem nejméně na 10 jiných. Můj tatínek je ze sedmi dětí. Z té strany mám 24 bratránků a sestřenic. Jsem navíc ten nejmladší. Už jako malého kluka mě naši tahali po svatbách. Vybavuju si to letmo, ale převládá vzpomínka, že jsem si to fakt užíval. Když jsem před devíti lety nafotil svou první svatbu, netušil jsem, že mě to bude jednou naplno živit. Nedělám to kvůli penězům. Fotil bych to snad i zadarmo. Bavilo mě to jako malého klučinu, baví mě to i jako otce od rodiny. Je to totiž opravdu skvělá příležitost, jak zachytit skutečné emoce a ještě vám dají najíst. V době GDPR se tak blízko k lidským příběhům jako fotograf snadno nedostanete.

Sám jsi už ženatý – jaký byl tvůj svatební fotograf?

Byl, je a bude vždy tím nejlepším svatebním fotografem, co znám. Petr Wagenknecht je jeden z mých úplně nejbližších přátel, co mám to štěstí mít. Kdysi mi napsal, jestli se nechci přijít podívat na fotopivo, kde budou další svatební fotografové z regionu. Tak započalo dlouholeté přátelství. Péťa je citlivý fotopoeta s vytříběným smyslem pro humor. Jeho um zachytit i banality nevšedně je nenapodobitelný. Když k tomu přidáte, jak dokáže textem glosovat své fotky, vyjde vám z toho světový fotograf. Že tomu tak je, dokládá hromada mezinárodních ocenění. Je totiž nejúspěšnějším českým fotografem v mezinárodních soutěžích – třeba ve zmíněné Fearless Photographers. Naprosto zaslouženě!

Udělal bys při výběru svého fotografa dneska něco jinak?

V žádném případě. A rozhodně nejsem sám. Jedné paní Péťa fotil svatbu třikrát. Tomu se říká loajalita, což? (smích)

Učíš fotit svatby další fotografy a stojíš za Festivalem svatebních fotografů. Jsou nějaké nešvary, které se z nich snažíš vymlátit? Nebo co je učíš?

Jsou to dvě roviny. Festival a kurzy. Krédo Festivalu je “Amatéři si konkurují, profesionálové pomáhají”. Proto je to možnost. jak se inspirovat, vzdělávat a potkat s kolegy. V neposlední řadě je to díky dobročinnému charakteru akce i možnost pomáhat. Kdo tam jezdil a jezdí, hned pochopil, že je lepší vytvářet zdravou komunitu než všechny okolo považovat za konkurenci. Nemluvě o tom, že každé zboží má svého kupce a o úspěchu v branži rozhoduje hlavně kvalita služeb a osobním charakteru.

Co se týče kurzů, tak ty dělám opravdu hodně praktické. Sdílením nic neztrácím. Rád se podělím o své workflow, které jsem za ty roky hodně časově zefektivnil. No a když člověk už tolik neřeší co a jak, může se soustředit na to proč. Tím myslím proč chci fotit svatby, proč chci být svatební fotograf. Pokud na tohle najde opravdu upřímnou odpověď, pak ho budou svatby těšit stejně tak jako novomanžele jeho práce.

Poradíš, podle čeho snoubenci můžou poznat kvalitního svatebního fotografa?

To je naprosto klíčová otázka! Logicky první, na co se podívají, je portfolio. To napoví opravdu hodně. Dobrý fotograf má svůj rukopis. Pokud ten sedí snoubencům, pak by se měli pokusit zjistit, zda jim fotograf sedí i lidsky. Moje rada zní, poznejte osobně svého fotografa. Svatbu co svatbu vidím, jak jsou novomanželé zrcadlem svých nejbližších. Svatební fotograf by měl mezi svatebčany dobře zapadnout – totiž jen tak zachytí upřímně a citlivě dění té neopakovatelné události. No a třeba z toho bude další přátelství.

Vojta v 10 větách:

Naposledy jsem se od srdce zasmál, když naše dvouletá Josefína napodobovala rozčílenou tchýni.
Miluju život, který mi dal mou ženu, dceru, rodiče a přátele.
Díky nim se cítím být milovaný a děkuju za to.
Věřím, že bez práce nejsou koláče.
Barunku bych klidně znova požádal o ruku před 200 lidmi převlečený za neandrtálce.
Je pro mě důležité pomáhat druhým.
Mrzí mě, že si nemohu pokecat s dědou. Měl mě prý moc rád. Zajímalo by mě, jestli by na mě byl hrdý, kdyby ještě dnes žil.
Naše snubní prsteny jsou trochu jiné. Na vnitřní straně není vyryté jméno ani datum. Je to jen konstatování “nečum”. Zlatník se tehdy ujišťoval dvakrát, jestli slyší dobře. A význam? Nepovím!
Kdybych se letos znova ženil, tak bych protentokrát nezapomněl, že máme ještě nakrojit a servírovat dort. Sladké moc nejím, takže jako snídaně druhý den to byl zbytečný luxus.

---

Fotil vám Vojta Hurych svatbu? Napište k jeho profilu v mém katalogu dodavatelů pár slov do hodnocení – pomůže to dalším snoubencům správně si vybrat svatebního fotografa.

Užívejte!
Lucie