Narativ Photo: Fotka je pro nás vášeň, která nekončí svatebním dnem

Fotopáry mě baví. Myslím, že pokud jsou někteří snoubenci z focení na svatbě opravdu nesví, měli by uvažovat právě o oslovení nějakého fotografického dua, které se skvěle doplňuje. Jeden z nich pozoruje dění z dálky a dokáže zachytit celkovou atmosféru svatby, druhý je naopak blíž a neunikne mu žádný detail. Společně pak vytvoří komplexní obrázek celého dne, což je přesně to, co od svatebního fotografa chcete. Takhle spolu fungují i Roman s Dianou, kteří fotí pod značkou Narativ photo. Mladý zamilovaný pár, který spolu začal fotit svatby ještě při studiích na vysoké škole a fotí opravdu krásně a osobitě. Chtěla jsem, abyste je poznali také, tak jsem je pořádně vyzpovídala. Věřím, že vás jejich přístup ke svatební fotografii a svatbám obecně osloví a třeba se na BsB brzy objeví vaše svatba, kterou nafotili právě oni.

Jste mezi svatebními fotografy nováčky, ale rovnou poměrně výraznými. Jaká byla první svatba, kterou jste fotili?
D: Ráda bych řekla, že to byla hned napoprvé ta naše vysněná, ale to bychom asi měli opravdu velké štěstí. Svatba to byla maličká, klasika na úřadě. Byla to opravdu rychlovka: obřad, pár společných fotek po něm a na shledanou. Od té doby ale musím říct, že štěstí máme a naprostá většina svateb, co jsme od té doby fotili, už byly ty vysněný a my si práci svatebních fotografů hodně rychle zamilovali.
R: Ještě dneska, když si na tu první svatbu vzpomenu, mi trochu cukají koutky. Byla to velmi malá svatba v městečku kousek od Prachatic. Svatebčanů bylo něco kolem třiceti, rozhodně ne víc. Tenkrát nás doporučila moje sestřenice, která se s nevěstou osobně znala. Neměli jsme tenkrát ani pořádnou výbavu, jeden fotil na už dosluhující Canon, druhý dokonce na kinofilmový Nikon. Brali jsme to spíše jako takovou srandu, povyražení, za které jsme dostali tak akorát na pár lepších piv. Ale už v té době nás na tom něco opravdu bralo a my v tom chtěli pokračovat dál.

Občas některé nové svatební fotografy podezřívám, že se zrovna pro focení svateb rozhodli proto, že v tom vidí velký prachy. Myslím, že je to pak vidět i na jejich fotkách, protože si neuvědomují, že to rozhodně není jen víkendová práce. Proč se svatbám věnujete vy dva?
R: Mě vlastně ke svatbám dostala streetová fotografie. Dřív jsem často chodil do ulic a snažil se z kolemjdoucích dostat nějaké ty emoce. Bohužel už to není, co to bývalo, vyndat dneska foťák na veřejnosti z vás dělá neskutečného exota, lidi na vás nejsou zvědaví. To ale vůbec neplatí na svatbách, tam je to úplně naopak. Všichni jsou uvolnění, nikdo si vás v podstatě nevšímá a fotograf má tak příležitost splynout s davem. Na svatbách se mi podařilo zachytit takové výbuchy emocí, které bych jinde asi jen s obtížemi hledal – a to je to, co mě osobně na svatbách opravdu přitahuje.
D: Pokud jde o ty rádoby fotografy, o kterých ses zmínila, na to máme stejný názor. Myslím, že odbytá práce od podobných fotografů jde hodně rychle prokouknout. Prostě když někdo něco dělá s láskou a dává do toho všechno, tak je to vidět i navenek. Navíc to rozhodně není víkendová práce, ale to mě na tom vlastně strašně baví – člověk krom focení a upravování fotek také neustále přemýšlí nad tím, co a jak udělat příště lépe a jak to nejlépe dostat mezi lidi. No a nejlepší odměnou za odvedenou práci jsou pak nadšené reakce našich klientů. Ten pocit, že někomu děláte tak velkou radost svou prací, je nenahraditelný.
R: Když se nad tím ještě zamyslím, svatební fotograf je docela zvláštní slovní spojení. Pevně věřím, že my jsme prostě fotografové, kteří fotí i svatby. Možná to vypadá jako slovíčkaření, ale já v tom vidím jádro pudla. Pro nás je fotka vášeň, která rozhodně nekončí spolu se svatebním dnem. Nerodím se a neumírám na svatbách, pracuju i na dalších foto projektech, které se svatbami nemají nic společného, a nerad bych zůstal v nějaké škatulce.

Patříte mezi fotopáry, kterých máme v Česku hned několik. V čem si myslíte, že máte oproti fotografům-sólistům výhodu?
R: Nejsem si úplně jistý, jestli oproti nim máme nějaké extra výhody, každý se s tím asi umí poprat po svém. My pracujeme jako celek, ale každý z nás tu svatbu zachycuje trochu jinak, což ve výsledku působí krásným kontrastním, ale zároveň uceleným dojmem. Je v tom od každého něco a myslím, že naše fotky díky tomu nenudí, nesplývají. Vlastně je to i tím, s čím pracujeme. Diana je vyloženě pětatřicítková (jakože fotí na 35mm objektiv), já jsem zase padesátník. Její fotky jsou více z odstupu, vše sleduje z dálky a o všem má krásný přehled. Já mám zase tu možnost se k lidem dostat o něco blíž a vidět jejich intimnější emoce a projevy. A když nám přijde, že se naše fotografické oko na svatbě unavilo a jsme bez inspirace, objektivy si vyměníme a jede se zase nanovo.
D: Oba jsme se věnovali focení ještě dlouho předtím, než jsme se dostali ke svatbám, a když přišla první nabídka svatbu fotit, tak nám už přišlo samozřejmé, že budeme tvořit tým. Ani já si nemůžu focení v páru vynachválit a myslím, že má spoustu výhod. Každý máme trochu jiné oko a soustředíme se na to svoje, plus mi přijde skvělý, že díky tomu máme možnost vyfotit daný okamžik z více úhlů, jak už se zmiňoval Roman. Jo a když je zrovna klidnější program, může se jeden z nás věnovat poctivé ochutnávce sweet baru, zatímco ten druhý monitoruje okolí, aby fotoaparátu neuniklo nic důležitého. To je myslím největší výhoda. (smích)

A nelezete si při práci na nervy?
R: Na samotných svatbách ani tolik ne, tam jde všechno stranou a na nějaké projevy nesouhlasu není vůbec čas. Doma to už je trochu jiné. Mírně řečeno, občas si trochu nerozumíme v tom, jak výsledné fotky upravit, do jakých tónů ladit barvy a podobně. Celkově jsou barvy pro nás velmi důležité a často je to pro nás ten nejzdlouhavější proces, kdy máme dost času se na něčem neshodnout. Občas raději každý pracujeme v jiné místnosti… (smích)
D: To je pravda, občas jsme oba schopný hodinu obhajovat svůj názor, že zrovna tenhle tón určité barvy je na dané fotce lepší než ten, který prosazuje druhý z nás. (smích) Nakonec se ale vždycky shodneme. Alespoň nás tyhle občasný neshody nutí k tomu, abychom o naší práci a postupech neustále diskutovali.  Myslím, že jsme si tak mnohem rychleji schopní uvědomit, na čem je potřeba ještě zapracovat.

Je něco, co vás na českých svatbách tak trochu štve?
R: Snažíme se dostat k takovým svatbám, které nám jsou svým celkovým pojetím blízké, tudíž se jen velice zřídka dostáváme do situací, kdy by nás něco vyloženě štvalo, teda tak to aspoň vidím já. Na druhou stranu, když se nad tím zamyslím z pozice fotografa obecně, tak nedokážu pochopit, jak někteří jedinci mohou provozovat své řemeslo s takovými výsledky, které předvádí. Někteří rádoby fotografové opravdu ustrnuli v 90. letech a přitom se se svými ceníky tváří jako zasloužilí umělci. A lidi jim to pořád baští. Občas mě tohle neskutečně dožírá, ale hádám, že tento problém se netýká pouze svateb.
D: Já bych si přála, aby byly české svatby uvolněnější a aby lidé tolik nelpěli na tom, že by se měli držet určitého programu a tradic. Svatby, které byly přesně takové, měly totiž tu nejlepší atmosféru.

Jaký je váš největší zážitek z dosavadních svateb, na kterých jste fotili?
R: Popravdě řečeno, bylo to tak silné, že si z toho vlastně moc nepamatuju. (smích) Ne, jen vtipkuju. Šlo o svatbu nedaleko Karlových Varů a my jsme mezi těmi lidmi fotili už podruhé, tudíž jsme se všichni docela dobře znali. Ze svatby vznikly jedny z našich nejkrásnějších letošních fotek a konečná afterparty byla skvělá – tančilo se, hodovalo, popíjelo a my se opravdu cítili, jako kdybychom mezi ty lidi patřili už léta. Bonusem bylo, že na té svatbě bylo i hodně Američanů, se kterými se člověk dostal k úplně jiným tématům než obvykle. Zkrátka to byla opravdu povedená akce a já doufám, že takových bude ještě plno. A ono bude, protože si nás tam zaháčkoval už další pár na nadcházející sezónu!
D: Nemám co dodat, tenhle zážitek je pro nás oba myslím zatím ten největší a nejúsměvnější.

Snoubenci jsou často nervózní z toho, že budou celý den středem pozornosti, a bojí se, že budou v křeči a na fotkách se budou tvářit blbě. Jak s tím pracujete?
R: Ano, s tímto problémem se setkáváme docela často. Ale stydlivým pocitům ze strany snoubenců se dá naštěstí aspoň částečně předejít. Nejdůležitější je předsvatební schůzka, kde nejde o nějaké vyplňování smluv nebo stoprocentní naplánování toho velkého dne, ale hlavně o to, abychom se vzájemně poznali a aby samotní snoubenci poznali, že jsme dva naprosto normální mlaďoši, kteří si ze sebe také umí udělat srandu a kteří jsou možná nervóznější než oni sami. Osobně jsem radši, když jsem na svatbě vnímán spíš jako kamarád a host než jako ten profesionální fotograf. Ledy se pak uvolní a stud jde stranou. Další věc, která se váže k předchozí myšlence, je ta, že se na svatbách snažíme stoprocentně splynout s davem a pokud možno vůbec nevyčuhovat. Takže nějaké „stoupněte si prosím tady, sýr, to byla skvělá póza, můžete to udělat znovu“ v našem případě vůbec neexistuje. Fotograf by měl být u všeho a všude, ale nesmí ho být moc.
D: Já jen doplním, že na nervozitu skvěle funguje i předsvatební nebo zásnubní focení, které nejčastěji spojíme právě se schůzkou. Při té příležitosti snoubence vezmeme i někam do přírody nebo do města, kde jim uděláme hezké párové fotografie. Alespoň tak poznají, jak pracujeme, a zjistí, že stres z fotoaparátů na svatbě je úplně zbytečný.

Máte nějaký fotografický sen?
D: Ano – fotit zimní svatbu a svatbu v zahraničí. Prosím, prosím!
R: Já bych si opravdu rád v budoucnu pořídil středoformátový kinofilmový fotoaparát a ponořil se více do analogové fotky. Snad na to bude čas a prostředky.

Otázka, kterou sama dostávám častěji, než bych chtěla – a kdy se budete brát vy?
D: Taky ji na schůzkách a svatbách dostáváme častěji, než bychom chtěli. (smích) Já si zatím užívám to, že si z každé odfocené svatby můžu vzít nějaké ponaučení sama pro sebe, co a jak bych já sama udělala jinak a co mě na té svatbě naopak hodně bavilo. Takže si v hlavě pomalu skládám obrázek o tom, jak by asi vypadala ta moje vysněná. Ale kdy to bude to je zatím ve hvězdách…
R: Neříkám, že jsme bůhví jací teenageři, ale asi máme ještě čas. Bylo by dobré dodělat tu školu, trochu se zajistit, koupit si psa a potom snad do toho praštit. A kdy se budeme brát? No přeci někdy na konci léta, to je potom super světlo.

Diana v 10 větách:

Naposledy jsem se od srdce zasmála na oslavě s přáteli, když se začalo tančit.
Miluju Romana, čas s rodinou, indickou kuchyni a vůni lesa.
Cítím se milovaná, když pro mě Roman vaří.
Věřím, že když člověk na svém snu opravdu pracuje, tak se mu splní.
Muži, se kterým bych se cítila milovaně, bych řekla ANO.
Nevěřila bych, že se ještě při škole vrhnu do podnikání.
Mrzí mě, že na svatbách nikdy nezvládnu ochutnat všechno to skvělé jídlo.
Občas se tajně koukám na zásnubní prsteny. No, vlastně už mám úplně jasnou představu.
Je pro mě důležité mít kolem sebe podobně smýšlející a pozitivní lidi.
Kdybych se letos vdávala, tak to bude v lese na Šumavě.

Roman v 9 větách:

Naposledy jsem se od srdce zasmál, když mi pani ze sekáče řekla, že za tu koženou bundu chce 25 korun.
Miluju společné zasloužené večeře s Dianou.
Cítím se milovaný, když dostanu nový vinyl (jakože tu kulatou věc).
Věřím, že jednou budu plešatý.
Jedině tu pravou bych požádal o ruku.
Je pro mě důležité mít klid v duši a drama na fotkách.
Mrzí mě, že jsem se nedostal do Školy čar a kouzel v Bradavicích.
Jeden zásnubní prsten vládne všem, jeden jim všem káže.
Kdybych se letos ženil, tak jedině na podzim.

---

Fotili Diana s Romanem vaši svatbu? Napište k jejich profilu v mém katalogu dodavatelů pár slov do hodnocení – pomůže to dalším snoubencům správně si vybrat svatebního fotografa.

Užívejte!
Lucie