ZUZANA VOZNÍKOVÁ
PETR MATĚJŮ
NÁŠ PŘÍBĚH
ebyla to láska na první pohled, ale je to láska na celý život. Když jsme se poprvé potkali v hotelu Kempinski, ani jeden z nás nevěděl, že se nám právě změnil život. Pracovali jsme spolu jako kolegové, až mě jednoho dne Péťa pozval ven. Odmítla jsem, nechtěla jsem nic komplikovat, ale o pár dní později jsem si to rozmyslela. Vypadal sympaticky a přece o nic nešlo. Tentokrát mě ale odmítl Péťa, protože si myslel, že mu píše někdo jiný. A tak chybělo málo a dnes bychom spolu nebyli. Naštěstí si všimnul jiného čísla, za pár dní se mi ozval znovu a tentokrát už to vyšlo. Na prvním rande jsem hodně mluvila a on poslouchal. Byla jsem unešená, konečně muž, který umí naslouchat. Až o pár let později mi řekl, že byl unavený a prostě se mu nechtělo mluvit…
Pak věci nabraly rychlý spád a už za 2 měsíce jsme spolu bydleli. A jakto, že jsme se sestěhovali tak rychle? Jednou mi půjčil klíč a já jsem si ho nechala…
Ještě nějakou dobu jsme spolu pracovali, ale pak jsem dokončila školu a odstěhovala se kvůli dalším studiím na rok do Amsterdamu.
Byla to pro nás zkouška ohněm, ale ustáli jsme ji a o to víc to náš vztah posílilo. Nikdy jsem mu to neřekla, ale vzala bych si ho už tehdy, když mě chodil vyprovázet na letiště a podporoval mě v mých snech, i když mu to rvalo srdce. Když jsem se vrátila, věděla jsem, že takhle dlouho už bez něj nikdy nechci být, a tak jsme začali přemýšlet o budoucnosti. Byl čas se posunout dál a najít si to svoje doma. Rok jsme strávili hledáním, až jsme našli perfektní místo pro nás. Ani moc malé ani moc velké, trochu ve městě a trochu v přírodě a hlavně celé naše. Doteď nemůžu uvěřit jaké jsme měli štěstí! A tak jsme měli všechno a přesto nám ještě tak trochu něco chybělo. Ale protože dobré věci se nemají uspěchat tak jsme si dali na čas. Až konečně minulý rok na moje narozeniny mě Péťa překvapil, jak to jen on dovede. Nejen, že jsme je slavili dvakrát, jednou na Bali a jednou v Praze, ale hlavně si po večeři kleknul, vytáhl prstýnek, a nervózním hlasem se zeptal: “Miláčku, vezmeš si mě?” A to už mi po tvářích stékaly slzy štěstí a šeptala jsem:
“Ano, samozřejmě že ano!”
MOŽNÁ NEMÁME VŠE SPOLEČNÉ, ALE SPOLEČNĚ MÁME VŠE.
FOTKY Z NAŠÍ SVATBY
VŠECHNY FOTKY ZE SVATBY SI MŮŽETE PROHLÉDNOUT A STÁHNOUT TADY
heslo: NaseSvatba2018